Arrieta - čínský chocholatý pes:Moje výrobky a rady
Arrieta - čínský chocholatý pes
Kdo nezná ať se podívá a musí ho milovat.
Čauky lidičky. http://www.blesk.cz/nejpes?action=profil&id=2098
Nechci zde popisovat standartní velikosti vybarvení a další podle mě zbytečné informace o plemeni,ale napsat vám obyčejný lidský příběh.
Celé dětství,mládí a část dospělosti jsem se bála psů.Nevím proč,ale bylo to tak. Pak přišly děti a vyvstal problém.Chceme psa. Zprvu jsem to považovala za úplný nesmysl, ale časem se začala stále více klonit k myšlence o překonávání sama sebe a problému tím,že ho eliminuji. A tak na jedny vánoce přibyl do naší rodinky další člen - pudlíček Kikin. Bylo to úžasné zvířátko a přineslo s sebou pohodu,lásku a živočišné teplo. Všichni jsme se naučili povinnosti se o něj starat a využívat možnosti čerpat z jeho studnice optimismu a lásky k životu. Pak ale přišla nemoc a náš pejsek se stal na dlouhá léta nejsilnějším epyleptikem na veterině v našem městě. I přes tento nepříznivý los byl stále sluníčkem a rozdával lásku všem ve svém okolí. Když nastal čas ,kdy se pro něj život díky nemoci a stáří stal spíš utrpením než pohodou ,nechali jsme ho v jeho krásných šestnácti a půl letech uspat a na zahradě mu věnovali koutek kam si dodnes chodíme pokecat, zapálit svíčku a zavzpomínat na dobu kdy byl s námi. Zařekla jsem se, že nebudu už mít žádného psa. Žádný by už nebyl jako on. Vydrželo mi to dva a půl roku.
Každý rok, již třiatřicet let jezdíme na hrob babičky a využíváme příležitosti k návštěvě přátel. A tam se to stalo. Věděla jsem, že mají bezva snachu, malou vnučku a smečku malých chlupatých psíků. Byli krásní a přítulní, ale zážitek setkání s nimi mě nijak nepoznamenal, až do těch zmíněných dušiček. Terezka, přišla ukázat první štěňátka. Batolilo se to po kuchyni, hlídalo maminku psici a pokňukávalo.Jedno se najednou oddělilo a začalo se mi šplhat po noze do klína. Zvedla jsem ho a podívala se mu do očí. Nikdy jsem nevěřila na lásku na první pohled či blesk z čistého nebe, ale tady se to splnilo všechno v jedné vteřině. V očích toho štěňátka byla láska, něha, naděje, touha po poznání a hlavně obrovská vůle poprat se se životem. Prostě v té vteřince jsme obě věděly, že k sobě budeme patřit po zbytek našeho života. Když se naše Ája narodila měla něco přes šest deka, když se odvážně pustila s náma do nového domova byla sotva do dlaně. Byl to maličký chlupatý uzlíček plný důvěry v člověka kterého si právě zamiloval a tak se snažíme všichni a především já ji nezklamat. Oplácí nám už rok svou přítomností, láskou a prostě tím jaká je. Ani na minutku jsem nikdy nezalitovala ,že jsme si ji tehdy po vyřízení nezbytných papírů hned odvezli domu.Také ona jedinkrát nazakňukala a okamžitě se u nás zabydlela jako by tu byla od narození. Teprve doma jsem si uvědomila, že o plemeni nic moc nevím, že nemá pelíšek a že je to první její noc bez maminky a sourozenců a tet a strýčků. Pelíšek jsme snesli z půdy po Kikinkovi, o plemeni našla všechny informace na netu a Ája byla statečné štěně a vše překonala. Byla jako by si řekla že si vybrala a tak to musí vydržet. Časem jsme ji představili celé rodině a rázem se stala mazlíčkem a maskotem všech. Je stále maličká, ohromě přítulná, něžná i hlídací, dovede být klidná a tichá, ale po většinu času je to malý divous.My jsme s ní omládli a hlavně já změnila celý ritmus života.
Říkám jí pochodový pes.Ráda totiž se mnou chodí na dlouhé procházky, ujde i deset kilometrů a je stále plná energie.Já díky těmto vycházkám poznávám okolí našeho města, fotím nádhernou přídodu na vysočině, sbírám přírodniny a promýšlím nové nápady na korálky a další ruč.práce. Ája je tak roztomilá , že se s ní každý hned dá do řeči a já tak poznávám spoustu nových lidiček a každý se vyptává na to co je to za psíka a tak šíříme i osvětu o čínských chocholatých psech.
Nechci zde popisovat standartní velikosti vybarvení a další podle mě zbytečné informace o plemeni,ale napsat vám obyčejný lidský příběh.
Celé dětství,mládí a část dospělosti jsem se bála psů.Nevím proč,ale bylo to tak. Pak přišly děti a vyvstal problém.Chceme psa. Zprvu jsem to považovala za úplný nesmysl, ale časem se začala stále více klonit k myšlence o překonávání sama sebe a problému tím,že ho eliminuji. A tak na jedny vánoce přibyl do naší rodinky další člen - pudlíček Kikin. Bylo to úžasné zvířátko a přineslo s sebou pohodu,lásku a živočišné teplo. Všichni jsme se naučili povinnosti se o něj starat a využívat možnosti čerpat z jeho studnice optimismu a lásky k životu. Pak ale přišla nemoc a náš pejsek se stal na dlouhá léta nejsilnějším epyleptikem na veterině v našem městě. I přes tento nepříznivý los byl stále sluníčkem a rozdával lásku všem ve svém okolí. Když nastal čas ,kdy se pro něj život díky nemoci a stáří stal spíš utrpením než pohodou ,nechali jsme ho v jeho krásných šestnácti a půl letech uspat a na zahradě mu věnovali koutek kam si dodnes chodíme pokecat, zapálit svíčku a zavzpomínat na dobu kdy byl s námi. Zařekla jsem se, že nebudu už mít žádného psa. Žádný by už nebyl jako on. Vydrželo mi to dva a půl roku.
Každý rok, již třiatřicet let jezdíme na hrob babičky a využíváme příležitosti k návštěvě přátel. A tam se to stalo. Věděla jsem, že mají bezva snachu, malou vnučku a smečku malých chlupatých psíků. Byli krásní a přítulní, ale zážitek setkání s nimi mě nijak nepoznamenal, až do těch zmíněných dušiček. Terezka, přišla ukázat první štěňátka. Batolilo se to po kuchyni, hlídalo maminku psici a pokňukávalo.Jedno se najednou oddělilo a začalo se mi šplhat po noze do klína. Zvedla jsem ho a podívala se mu do očí. Nikdy jsem nevěřila na lásku na první pohled či blesk z čistého nebe, ale tady se to splnilo všechno v jedné vteřině. V očích toho štěňátka byla láska, něha, naděje, touha po poznání a hlavně obrovská vůle poprat se se životem. Prostě v té vteřince jsme obě věděly, že k sobě budeme patřit po zbytek našeho života. Když se naše Ája narodila měla něco přes šest deka, když se odvážně pustila s náma do nového domova byla sotva do dlaně. Byl to maličký chlupatý uzlíček plný důvěry v člověka kterého si právě zamiloval a tak se snažíme všichni a především já ji nezklamat. Oplácí nám už rok svou přítomností, láskou a prostě tím jaká je. Ani na minutku jsem nikdy nezalitovala ,že jsme si ji tehdy po vyřízení nezbytných papírů hned odvezli domu.Také ona jedinkrát nazakňukala a okamžitě se u nás zabydlela jako by tu byla od narození. Teprve doma jsem si uvědomila, že o plemeni nic moc nevím, že nemá pelíšek a že je to první její noc bez maminky a sourozenců a tet a strýčků. Pelíšek jsme snesli z půdy po Kikinkovi, o plemeni našla všechny informace na netu a Ája byla statečné štěně a vše překonala. Byla jako by si řekla že si vybrala a tak to musí vydržet. Časem jsme ji představili celé rodině a rázem se stala mazlíčkem a maskotem všech. Je stále maličká, ohromě přítulná, něžná i hlídací, dovede být klidná a tichá, ale po většinu času je to malý divous.My jsme s ní omládli a hlavně já změnila celý ritmus života.
Říkám jí pochodový pes.Ráda totiž se mnou chodí na dlouhé procházky, ujde i deset kilometrů a je stále plná energie.Já díky těmto vycházkám poznávám okolí našeho města, fotím nádhernou přídodu na vysočině, sbírám přírodniny a promýšlím nové nápady na korálky a další ruč.práce. Ája je tak roztomilá , že se s ní každý hned dá do řeči a já tak poznávám spoustu nových lidiček a každý se vyptává na to co je to za psíka a tak šíříme i osvětu o čínských chocholatých psech.